Už přes 10 let držím tradici, že na konci každého roku sepíšu ohlédnutí za uplynulým rokem. Ani letos tomu nebude jinak. Shrnutí předchozích let najdete zde.

Tento rok byl neuvěřitelný a doslova se mi život obrátil vzhůru nohama. Začnu hezky od začátku, protože začátek roku vypadal nevinně a tvářil se, jako každý jiný rok. Většinu času jsem se věnoval práci a nic moc nedělal. Když se už blížilo jaro, rozhodl jsem se konečně koupit si auto. Roky jsem to plánoval, ale pořád jsem to odkládal. Částečně kvůli financím, částečně kvůli tomu, že jsem se řízení auta hodně bál. Řidičák jsem měl už přes 10 let, ale od autoškoly jsem ani jednou neřídil.

Bohužel jsem si vybíral auto v době, kdy šly ceny ojetin hodně nahoru a musel jsem několikrát překročit svůj rozpočet. V té době se ozval můj největší klient, pro které jsem fotil portréty zaměstnanců. Nově se rozhodli změnit styl, jakým se prezentují a chtěli abych hromadně přefotil během pár týdnů všechny zaměstnance. Byla to největší zakázka jakou jsem fotil a rovnou jsem si řekl, že je to skvělý způsob jak zakončit svou kariéru profesionálního fotografa 🙂

Focení mělo přinést dost peněz, tak jsem se rozhodl že i přes rostoucí ceny aut do toho půjdu. Po několika týdnech vybírání se konečně podařilo koupit trojkovou Fábii kombi v dobrém stavu. Původně jsem chtěl sice větší auto, abych v něm mohl pohodlněji přespávat na výletech, ale pak jsem si říkal že se uskromním, že stejně budu většinou cestovat sám, tak mi to bude stačit.

Auto jsem měl sice už zaparkované na parkovišti před domem, ale jezdit jsem se neodvážil. Tak jsem si objednal kondiční jízdy a ty začátky byly šíleně stresující. A když jsem po několika jízdách s instruktorem dostal trochu odvahy abych vyrazil na cestu kolem sídliště sám, tak jsem byl z toho celý vyklepaný a i v minimálním provozu jsem z toho byl úplně na zhroucení. V té době jsem si moc neuměl představit, že se naučím dobře řídit. Ale nevzdal jsem to a těch kondičních jízd jsem absolvoval dost.

Když pak přišlo jaro a oteplení, konečně jsem se odvážil s autem vyrazit na výlety. Sice jsem si v té době pořád nebyl moc jistý, ale už jsem jezdil celkem dobře a bezpečně. A říkal jsem si, že je škoda, že na ty výlety jezdím akorát sám. Už mě ten single život nebavil, v podstatě nikdy jsem neměl žádný vážnější vztah a ve 34 letech jsem z toho začínal být už  zoufalý. Jenže každý rok jsem doufal, že někoho najdu…a každý rok přišlo akorát zklamání.

Jednoho dne jsem se dozvěděl od svého nejlepšího kamaráda, že sestra jeho ženy se bude rozvádět. Po té holce jsem pokukoval už snad 9 let. Vždy se mi líbila, občas jsem ji potkával na různých oslavách a akcích, když jsem býval na návštěvách u kamaráda. Jenže jsme neměli příležitost se nikdy více poznat. Tak mi to nedalo, a jednou jsme tak domluvili společnou procházku. Můj kamarád se svou ženou, dcerou a k tomu přišla pak i ona dívka se svou dcerou.

A touhle společnou procházkou se odstartovala série událostí, která vedla k tomu, že se můj život úplně od základů změnil 🙂 Začali jsme se pak vídat, zjistili jsme, že toho máme hodně společného, vyznáváme stejné hodnoty a je nám spolu moc dobře. A co více, její čtyřletá dcerka si mě hodně oblíbila a už od začátku mě měla moc ráda.

No a tehdy přišlo asi nejnáročnější období v mém životě. Začalo mi to focení největší zakázky. To obnášelo focení cca 2x týdně, kdy jsem každý den nafotil 20-50 lidí. Do toho jsem dělal práci programátora na plný úvazek. A ještě jsem se snažil stíhat randit a poznávat se s novou přítelkyní, i její holčičkou. A po večerech pak upravovat fotky.

Když jsme v našich začátcích spolu poprvé přespali na zahradě ve stanu, večer jsme četli pohádky a ráno se společně probudili za zpěvu ptáků. A já si uvědomil, že takhle šťastný jsem v životě ještě nebyl. A konečně mi ten život začal dávat smysl…

Jen tady byl menší háček. Přítelkyně se měla stěhovat do Krásné Lípy, měla tam už rezervovaný dům. A oba jsme věděli, že vztah na dálku moc nechceme. Já se chtěl z Prahy už delší dobu odstěhovat. A ten dům mi z fotek hodně připomínal chalupu, ve které jsem trávil velký kus dětství. Tak po několika týdnech známostí jsme se domluvili, že si dům koupíme spolu a rovnou se tam nastěhujeme. A to jsem v té době dům ještě ani neviděl naživo 😀

Jenže nákup domu se dost vlekl. Čekali jsme na prodej jejího předchozího domu, protože se to kvůli kupujícím protáhlo. Málem jsme o dům přišli, protože už nám docházel čas rezervace. S bankou ohledně hypotéky se to taky táhlo. Já do toho ještě řešil focení a úpravy stovek fotek. Malá si v té době zlomila nohu a skončila na několik týdnů na vozíku. Její otec dělal obrovské problémy a vše komplikoval. Bylo to hodně stresující období, hlavně pro obě holky. Často to vypadalo že to celé nevyjde a už nám připadalo, že to trvá celou věčnost.

Pak konečně došlo na velký den, kdy jsem se konečně jel na dům podívat a rovnou jsme podepsali kupní smlouvu. Já v den podpisu dům viděl poprvé 😀 Byl krásný letní den, svítilo sluníčko a byla modrá obloha. Oba jsme si procházeli náš nový, 152 let starý dům, zahradu, kůlnu i garáž. Taková krásná obrovská chalupa. Vše nám přišlo úžasné, rozplývali jsme se nad vším a byli jsme nadšení.

Dům má zvláštní kouzlo, máme tady třeba i tuhle luxusní dílnu 🙂

Po několika týdnech konečně došlo k převodu na katastru a my se konečně mohli stěhovat. U mě to bylo snadné, žil jsem celý život jen v bytě, měl jsem pár věcí a kočku. Ale partnerka měla kromě dítěte ještě 2 psy, 5 koček, 3 želvy, 2 králíky, papouška, křečka a slepice a rybičky. Žila v baráku, takže do toho stěhovala i hromadu věcí ze zahrady a stěhovala se s námi rovnou i její máma.

Konečně jsem se dočkal a poprvé v životě mám zahradu. Jen jsem si ji pořádně nestihl užít, pak se hodně ochladilo. Ale příští rok si tam udělám pracovnu a to bude teprve paráda 🙂

Stěhovací den byl šíleně náročný. Z domu za Prahou jsme ráno s pomocí tchána odvezli ve dvou autech holčičku a zvířata do Krásné Lípy. Pak jsme se vrátili a s pomocí stěhováků začali stěhovat jak byt, tak i dům. Celá akce trvala od asi 4h ráno až do večera.

Přišla nová etapa našich životů. Sestěhovali se dohromady dva lidi, kteří se znali sotva pár týdnů. Já neměl zkušenosti s žádným vážným vztahem a rovnou jsem po hlavě skočil do rodinného života. Celý život jsem žil v bytech a najednou jsem se ocitl ve starém a velkém domě. Před náma byla hromada výzev.

Hned první přišla velmi brzo. Druhý den jsme se probudili do podzimního počasí. Ještě ve stěhovací den to bylo na tričko a kraťasy. A den poté klesla teplota hodně nízko a venku se pořádně rozpršelo. V domě začalo být dost chladno a my ještě neměli pořešené vytápění. Byl tady kotel na uhlí a 3 kachlové kamna. Před prvním zatopením jsem chtěl objednat kominíka na revizi komínu. A zjistil, že nejbližší volné termíny mají až tak za 2 měsíce. 

Do toho se mi nedařilo sehnat uhlí, nikde neměli skladem a nebyli schopni říct, kdy bude. Zatím jsme provizorně topili v kamnech, ale těmi se dům moc vytopit nedal. Takže tady bylo dost chladno a vlhko, drželi jsme se jen v místnostech u kamen. A děsili jsme se toho, co budeme dělat až se venku pořádně ochladí a začne mrznout. A já poprvé v životě poznal, jaké to je mít zodpovědnost za někoho dalšího. Bylo to dost stresující období.

Uhlí se pak sice podařilo sehnat, ale ještě jsme čekali na komín. Naštěstí se podařilo jednoho kominíka přemluvit na dřívější termín a po vyfrézování a vyvložkování hlavního komína jsme mohli konečně zatopit v kotli. To pro mě byla pořádná výzva, protože pochopit to zatápění v kotli na uhlí dalo dost práce. Několikrát jsem vyčoudil celý dům. Jednou se mi v kotli nahromadilo tolik tekutého dehtu, že jsem se při jeho odstraňování málem udusil a zapálil dům. Taky nám často z komínu čoudilo, jako bychom topili odpadky. Už jsem z toho byl celý zoufalý. Až po asi dvou měsících jsem konečně ten kotel zkrotil, už se mi daří s nim topit krásně na požadovanou teplotu, z komínu stoupá jen světlý kouř, který téměř není vidět a v domě je krásně teplo a sucho. Teda až na pár pokojů, ve kterých topení není. Jako třeba moje pracovna, ve které je přes zimu dost chladno. Ale na druhou stranu je počítač krásně chlazený 🙂

Ta změna životního stylu je obrovská. Dříve jsem celé dny vysedával u počítače, koukal na sociální sítě a jen občas zašel s někým ven. Teď u počítače sedím v podstatě jen když jsem v práci. Jinak si k němu sednu většinou jen občas a jen na chvíli. Jinak se snažím věnovat rodině, nebo pořád něco dělám. Spolu s tím se vyřešil i můj dlouholetý problém se spánkem. Dříve jsem totiž usínal obvykle až přibližně dvě hodiny potom, co jsem ulehl do postele. Teď obvykle ulehám do postele tak utahaný, že usnu jen co dolehnu 🙂 Hodně se teď naběhám s uhlím. I ve dnech kdy jsem jen doma a nikam nejdu mám klidně i kolem 7 tisíc kroků, jak pořád pobíhám po baráku.

Konečně nám nedávno začaly snášet slepice, není nad domácí vajíčka 🙂

Najednou se mi úplně obrátili priority. Neřeším, kolik lajků mají mé příspěvky nebo fotky. Nestíhám sledovat sociální sítě, chodím na ně minimálně. Snažím se konečně si užívat života a doopravdy žít, a ne ho jen přežívat. A je to příjemná změna.

S focením zakázek jsem už úplně skončil. Focení portrétů mě teď aktuálně neláká, fotím hlavně momentky ze života. Akorát kvůli tomu jak je to s dítětem a zvířaty hektické, tak většinou nakonec sáhnu jen po mobilu a foťák leží zapomenut v batohu. Vzhledem k tomu, že jsem teď obklopen krásnou přírodou, asi se postupně přeorientuju na focení přírody a zvířat.

Na podzim jsem dostal od mé milé luk. Bohužel jsem od té doby jsem si nestihl pořádně zastřílet a pak přišla zima. Proto se už těším na jaro, až si zase vyběhnu na louku si zastřílet 🙂

No a co se týká řízení, tak jsem se letos najezdil docela dost, kolem 16 tisíc kilometrů. Tím že jsem měl příležitost jezdit pravidelně, dost rychle jsem se do toho dostal. Do konce léta jsem jezdil hlavně po Praze a okolí. A teď jezdím často po okolí Krásné Lípy. Užil jsem si letos dost dlouhých cest, kdy jsem seděl za volantem skoro celý den. A vtipné je, že jediná nehoda která se mi stala byla na lesní cestě, kdy jsem při vyhýbání se hluboké kaluži naboural do pařezu 😀 Kdybych při výběru auta věděl, že se můj život letos takhle promění, vybral bych něco většího. Ale i tak se Fabie zatím drží statečně. Dokonce jsme se v ni vyspali celkem pohodlně dva dospělí i se psem 🙂 Ale brzo to bude chtít už něco většího.

Teď v zimě jsem si té přírody moc neužil. Celý den jsem v práci a pak je už tma. Ale když už se mi podařilo si přes den dát chvilku pauzu, stojí ty procházky po okolí za to. Takové krásy mám pár minut chůze za domem 🙂

Aby těch zvířat doma nebylo málo, pořídili jsme si na podzim dalšího pejska. Ujali jsme se Foxíka z útulku. Měl špatnou zkušenost s lidma, lidí se šíleně bál a na každého štěkal a kousal. Po pár dnech u nás se z něj stal úplný mazel, jen se ještě nenechá vzít na vodítko. Tak s nim postupně pracujeme, cvičíme ho a snažíme se, aby na předchozí špatné zkušenosti s lidma zapomněl. Bylo ale krásné sledovat tu jeho proměnu, kdy se z neskutečně smutného psa proměnil v hravé a veselé (a přerostlé) štěně 🙂

Horší to bylo letos s mou prací programátora. Přes všechny ty životní změny a hromadu starostí jsem neměl tolik času a energie se učit a dále rozvíjet. Takže ten pokrok nebyl letos tak velký, jako loni. Ale nějaké zlepšení tam je, pořád mě práce baví, tak doufám že to příští rok bude lepší 🙂

Kdyby mi někdo začátkem roku říkal, co se mi letos vše stane, vůbec bych mu nevěřil 😀 Příští rok bude taky ve znamení velkých životních změn. Je hodně na co se těšit. Konečně si pak užijeme i novou zahrádku, těším se až si udělám venkovní pracovnu 🙂 A taky se těším, až se konečně dostaneme k prozkoumání těch přírodních krás, které všude kolem nás teď jsou 🙂

A jaký byl tento rok pro vás?