Už je to u mě tradice, že na konci roku shrnuji, jaký pro mě uplynulý rok byl. Předchozí shrnutí najdete zde. Letos jsem vůbec nepsal žádné reporty Ze života na volné noze. Od doby co se mi podnikání rozjelo mi přijde, že tam nemám co psát, že se prostě jen opakuje pořád dokola to samé.

Rok 2019 pro mě byl dost zvláštní. Asi nikdy v životě se můj životní standard nezvýšil tak, jako v průběhu tohoto roku. Přitom původní plán na tento rok bylo šetřit si, abych měl co nejvyšší úspory. Ale hned z kraje roku mě při upravování fotek už začalo štvát upravování na 13″ displeji notebooku. Sice jsem byl zvyklý, posledních 8 let jsem takto pracoval. Dokud jsem dělal základní úpravy fotek, bylo to ještě v pohodě. Ale u těch detailních retuší už to začlo být dost omezující. Po dlouhém vybírání jsem vzal nakonec Eizo CS2730. Dost mě ta cena odrazovala, ale nakonec vůbec nelituju a bez pořádného monitoru si už práci s fotkama představit nedokážu.

Jenže tím to nekončilo. Na jaře mi Pavel z fotosony.cz nabídl, že mi půjčí Sony A7III na vyzkoušení a recenzi. Ta zápůjčka mě ve výsledku vyšla na více než 100 tisíc. Protože jsem se rozhodl že přejdu z Fujifilmu na Sony. Pokud vás zajímá více, sepsal jsem článek o tom, proč jsem na Sony přešel.

Z podnikatelského pohledu se to zdálo jako dost nesmyslné utrácení, protože krom foťáku jsem musel koupit komplet nové příslušenství, objektivy atd. Nakonec toho ale vůbec nelituju. Fotky jsou teď o něco málo kvalitnější (klienti rozdíl nepoznají), ale co je pro mě zásadní je to, že se mi teď fotí mnohem snadněji a že mám z focení více povedených fotek a daří se mi zachycovat více momentek. Což znamená, že je pro mě teď snadnější udělat fotky, které si pak klient s radostí objedná a zaplatí.

První půlka roku byla celkově optimistická, dařilo se a já se měl hodně dobře. Zažil jsem strašně krásné období, zakázek bylo dost a já měl radost z nového foťáku. Ale pak přišlo v půlce roku období, kdy se začlo všechno srát. Hlavně v osobním životě. Ale do toho se začly přidávat další a další věci. Bylo to až absurdní, jak se to sešlo. Třeba v jeden den se mi pokazil pár dnů nový foťák a ještě jsem rozbil světlo v ateliéru. A takhle to pokračovalo několik týdnů. Pak zavolal majitel bytu, ve kterém jsem byl strašně spokojený a oznámil mi, že se rozhodl byt prodat a abych si našel něco jiného.

Blbé bylo, že byty za cenu jako byl ten už se nedaly sehnat. Jeden jsem málem sehnal (paní ho nabízela dost pod cenou oproti ostatním nabídkám), ale i přestože jsem zareagoval téměř okamžitě, vyfoukl mi to zájemce který se na byt přišel podívat o 15 minut přede mnou. Ještě horší bylo, že jsem po nákupu Sony utratil všechny úspory. Takže jsem hledal bydlení, aniž bych vůbec něco měl…bylo to fakt vtipné období 🙂

Nakonec to dopadlo úplně skvěle. Narazil jsem na zajímavý byt kousek od toho původního, který je hned u metra a navíc je dispozičně řešený tak, že má jednu velkou místnost. Ale byl dost drahý a byl přes můj limit. Jenže jsem si říkal, že by tam šlo možná i fotit. Při prohlídce bytu jsem si to ale rozmyslel, protože mi naživo nepřišel zas tak velký a bál jsem se té ceny (a šílené kauce, plus provize realitce). Tak jsem ho odmítl. Jenže o týden později jsem si všiml, že byt zlevnili. Tak jsem se okamžitě ozval a do týdne bydlel v novém 🙂

Z bytu jsem ještě nadšenější než z toho předchozího. Je mnohem větší, mám tady plnohodnotný ateliér, obrovský balkon s výhledem do parku a hlavně metro hned u baráku. Horší je to s cenou. Ještě před necelými dvěma roky jsem ve spolubydlení platil za bydlení kolem 5 tisíc. Teď je to skoro čtyřnásobek. Když bydlí člověk v Praze sám, je bydlení dost náročné.

Naštěstí jsem to období kdy se všechno sralo úspěšně zvládl a překonal. Dost jsem si dával pozor, abych nepropadl depresím jako se mi stalo předchozí roky. Nechtěl jsem už zažít stavy, kdy budu ležet celé dny v posteli a nemít energii a chuť vůbec cokoliv dělat. Většinu času se mi to dařilo, fungoval jsem celou dobu celkem normálně. Jen jsem se dost uzavřel před světem a byl jsem trochu více asociální, než obvykle.

Zakázek bylo celkově pořád dost a mě čím dál tím více štvalo, jak je ten můj notebook nevýkonný a jak mě zdržuje. Už jsem z toho byl fakt zoufalý a proto krátce po splacení půjčky na stěhování jsem si pořídil výkonný počítač.

Celkově byl tenhle rok šílený co se týká útrat. Jen za techniku jsem letos dal kolem 200 tisíc. Na druhou stranu se mi díky tomu teď mnohem lépe pracuje. Přijde mi až neuvěřitelné, jak moc se mi za poslední rok život zjednodušil 🙂

Moje nová spolubydlící

Loni na podzim jsem si chtěl pořídit psa, štěně Chodského psa. Už jsem byl skoro rozhodnutý, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslel. V mé aktuální situaci by byl pes dost náročný. Bylo by sice super mít parťáka na běhání, výlety atd. Ale vyžadoval by hodně času (zvlášť v prvních letech) a já si nebyl jistý, jestli bych se mu dokázal věnovat tolik, kolik bych si přál. Tak z toho nakonec sešlo.

Loni jsem se ale zamiloval do Viky, kočky mé kamarádky. Psal jsem o tom v loňském shrnutí roku. Nikdy jsem kočky moc nemusel, ale u ni se to změnilo. A krátce po přestěhování mi došlo, že vlastně kočka by pro mě byla mnohem vhodnější parťák. U kočky nemusím nic řešit ani když nebudu doma celý den.

Kamarádka mi poradila, abych zkusil vzít nějakou kočku do dočasné péče a když si navzájem budeme sedět, tak ji můžu adoptovat. Napsal jsem do útulku a o pár dní později mi přivezli Klaudinku. Černé šestiměsíční kotě. Stačilo pár dnů a psal jsem do útulku, že si ji rovnou adoptuju 🙂

Musím říct, že pořízení kočky mi hodně pomohlo. Potom co jsem se odstěhoval ze spolubydlení a bydlel jsem sám, trpěl jsem dost na pocit samoty. S příchodem kočky se to celé změnilo. Už jen fakt, že mě vždycky nadšeně přivítá, když přijdu domů, je strašně příjemná změna. A taky se pracuje mnohem příjemněji, když spí pod monitorem a já ji při práci průběžně mazlím 🙂 Je to takové moje antistresové zlato.

• 

• 

• 

• 

Finance

Co se týká příjmů, nebyla to žádná sláva. Oproti předchozímu roku jsem vydělal jen o necelých 24 tisíc více. Ale výdaje dost vzrostly. Měl jsem stanovený cíl – kolik měsíčně chci vydělávat, ale nedařilo se mi to splnit.

Příští rok to zkusím udělat jinak – stanovit si celkový cíl příjmů za celý rok. A do mých statistik přidat přehled, z kolika procent mám splněno a kolik ještě zbývá. A to proto, že už z povahy mého podnikání to bude kolísat. Když jsem měl stanovený měsíční cíl a ten jsem nedokázal párkrát po sobě splnit, rezignoval jsem s tím, že to už nemá cenu. Takhle můžu v rámci ročního plánování pracovat i na dlouhodobých aktivitách, které nepřinesou peníze hned, ale s odstupem času.

Letos ani nebudu zveřejňovat grafy za jednotlivé měsíce, nemá to moc cenu. Není tam oproti předchozím rokům nic zajímavého. Vtipné je snad jen fakt, že stejně jako loni, i letos bylo září nejhorší měsíc a oba dva roky jsem v září vydělal skoro na korunu stejnou částku 🙂

Focení

Ve focení jsem si opět prožíval kreativní krizi a kromě zakázek jsem moc nefotil. Nicméně koncem roku mi došla jedna věc, která mi pomohla přehodnotit to jak se na svou tvorbu dívám. Dost mě štvalo, že nejsem se svýma fotkama spokojený po fotografické stránce, že nedělám jednu pecku za druhou. Myslím tím jako třeba loňská fotka ze Signal festivalu, nebo předloňská fotka s liškou. Takové, které mají hodně velkou odezvu, hromadu lajků a sdílení.

Jenže pak se sešlo po sobě několik klientů, kteří mi zopakovali v podstatě to samé – vybrali si mě hlavně proto, jak přirozeně vypadají lidi na mých fotkách a že jim to sluší. A já si uvědomil, že tohle přesně je má silná stránka. Že často slýchám od klientů, že je to poprvé co se na svých fotkách sami sobě líbí. A to říkají už během focení, při pohledu na neupravené fotky.

To mi pomohlo přehodnotit situaci. Dlouho jsem se hnal za tvorbou fotek, které budou něco extra. Ale to mě úplně paralyzovalo a odrazovalo od tvorby. Místo toho se raději zaměřím na to, abych pravidelněji tvořil i mimo zakázky a měl pořád hodně co sdílet. S tím zaměřením na přirozenost a přirozenou krásu lidí. Snad mi to pomůže k častějšímu focení i mimo zakázky, abych neměl focení pořád jen jako pracovní činnost 🙂

Ostatní

Tenhle rok byl úspěšný v tom, že jsem v první půlce roku celkem pravidelně chodil do fitka a hlídal si stravu. Takže jsem se cítil dobře, měl dost síly a postavu se kterou jsem byl spokojený. Bohužel v období kdy se mi začlo vše srát jsem se cvičením přestal a už se k tomu nedokopal. Mám v plánu na to ale navázat a od ledna zase začít cvičit. Navíc jsem zjistil, že ty mé dlouholeté problémy se zády jsou dost ovlivněné i psychikou. V období kdy jsem byl v pohodě a šťastný, tak jsem se cítil skvěle. Když mi bylo po psychické stránce mizerně, ozvaly se zase bolesti zad a s tím se snížila moje chuť do sportování.

Co mě ale hodně mrzí je, že letos jsem hodně polevil co se týká otužování. Loni jsem se otužoval půl roku a v prosinci jsem vylezl na Lysou horu v zimě jen v kraťasích. Letos jsem na to sral a taky se to projevilo častějšími nemocemi. Na druhou stranu jsem po třech letech zkusil ponor do vany napuštěné studenou vodou. Před třemi lety jsem vydržel asi 5 sekund a pak jsem z vany utekl. Tentokrát jsem vydržel ale 4 minuty (den později pak 6) a byl to strašně super zážitek. Proto bych chtěl tyhle studené koupele dělat pravidelně. První dojmy jsem tenkrát sepsal zde.

Mám ale taky zajímavou zkušenost z léta. Když se vše sralo, vyrazil jsem do Krkonoš (viz příspěvek na facebooku) a měl jsem v plánu být několik dní v přírodě. Měl jsem nabalený těžký batoh se zásobama na pár dní, nechtěl jsem nikde nic kupovat. Nakonec jsem po přespání na Sněžce ušel 33km a úplně se zničil. Strašně mě to tenkrát pomohlo. Až zas budu mít nějakou životní krizi, půjdu se podobným způsobem zničit.

Pořád mě ale trápí stejné problémy s produktivitou a celkově s přístupem k práci. I tento rok jsem většinu času prokrastinoval a kvůli tomu se práce protáhla na nesmyslně dlouho. Všechno se pak vleklo a já pořád “nestíhal”, takže pak ani pořádně nechodil ven s přáteli. Ne že bych fotky odevzdával pozdě, jen prostě jsem roztáhl práci na celý den a nezbyl pak čas na nic jiného. Nicméně musím říct, že od koupi nového počítače se to dost zlepšilo a práce na fotkách mi zabere mnohem méně času a mám menší sklony k prokrastinaci. Na druhou stranu po asi 10 letech mám stroj, na kterém jdou hrát hry a musím přiznat, že koncem roku jsem hraním trávil více času, než by se mi líbilo 🙂

Celkově jsem ale rád, že mám skvělé rodiče a taky úžasné přátelé. Ať už jsem byl v jakýchkoliv sračkách, vždycky jsem měl na koho se obrátit.

Plány na další rok tady nemá smysl psát, protože to pak vypadá blbě když se mi je nepodaří splnit 😀 Obecně ale pořád platí plány předchozích let. Vydělat více, fotit více (a lépe), trávit více času s přáteli a trávit méně času prokrastinací.

Rok 2019 ve fotkách